Galéria mesta Bratislavy
* Bratislava City Gallery

Výstava sa koná v rámci X. ročníka podujatia Bratislava pre všetkých.
Koncepcia výstavy a kurátorka: Mgr. Zsófia Kiss-Szemán, kurátorka zbierky maľby a sochy 20. a 21. storočia v GMB

Vyše polovica populácie na zemi žije dnes v mestách. Rôzne mestá majú rôzne tváre. Výstava Mesto Bratislava. Rytmus mesta je prvou časťou dlhodobo plánovaného výskumu zameraného na náčrt portrétu nášho mesta.
Podtitul výstavy je požičaný z maľby Alojza Klima s názvom Rytmus mesta, ktorá vznikla v roku 1971 (sololit, tempera, 52,5 x 74,5 cm, značené vpravo dole: A. Klimo 71; GMB, inventárne číslo A 5597).
Koncepcia výstavy: Mgr. Zsófia Kiss-Szemán,
Galéria mesta Bratislavy (GMB) je mestskou inštitúciou, ktorá má vo svojom štatúte aj akvizíciu a uchovávanie diel s témou Bratislavy. Projekt je postavený ako vedecko-výskumná úloha, ktorá je v súlade s odborným zameraním a špecializáciou GMB.
Prvoradým cieľom projektu je prezentovať mesto Bratislava iným spôsobom, ako sme zvyknutí v galériách. Zámerom je iným okom sa pozrieť na vývoj mesta, na spôsob života zachytenom vo výtvarných dielach. Výskumná úloha s témou Bratislavy je mimoriadne zaujímavá z hľadiska výtvarného umenia. Okrem klasických vedút sa nachádza v zbierkach množstvo diel s tematikou života v meste. Zmapovanie a prezentácia tejto scény za kulisami Bratislavy je prvoradým zámerom projektu.
Výstava podáva prierez témou života v meste na základe výtvarných diel 2. polovice 20. storočia a súčasnosti v zbierkach GMB.

Výber diel tentokrát sa nesústreďuje na mestské veduty Bratislavy, ale na život v meste, na spôsob mestského života a hlavne na životný pocit v meste, ktoré nám sprostredkujú autori v slovenskom výtvarnom umení v 2. polovici 20. a na začiatku 21. storočia.
Výstava prezentuje Bratislavu ako mesto s pulzujúcim životom, ktorý vytvára množstvo pestrofarebných komponentov rozličných tvarov a tvoria spolu harmonický, resp. menej harmonický celok (Alojz Klimo: Križovatka I; Miroslav Cipár: Mesto na predaj; Svetozár Abel: Mesto I). Rytmus, ruch a neustály pohyb je zachytený v obraze Ladislava Bergera (Na trh), ktorému kontrastuje široký záber na rieku Dunaj od bratislavskej rodáčky, Ester Martinčekovej-Šimerovej. Na organizovanosť v meste poukazujú diela Viktora Hulíka (cyklus Človek a mesto), na chlad a sivosť zas maľba Jozefa Srnu (Križovatka). Momentky obyčajného života odohrávajúceho sa na bratislavských uliciach sú zaznamenané verne na plátnach Veroniky Rónaiovej (Mestský motív II, Z bratislavských ulíc). Július Koller sa zas venoval uchopeniu reality nového životného priestoru a životnej situácie so sídliskami (Zima v meste; Sídlisková situácia) alebo výtvarnému konštatovaniu rozdieľov životného priestoru v histórii mesta (PRÍTOMNOSŤ 1974 v. MINULOSŤ 1944). Mesto ako kultúrne centrum a ako scéna, na ktorej sa odohráva umelecký život vystupuje na mnohých maľbách s výjavmi realistickejšími alebo približujúcimi atmosféru danej udalosti (Ján Berger: Scéna z opery II; Albín Brunovský: Tretí variant k super veľkému záhradnému divadlu; Ľudovít Hološka: Čelista; Daniel Brunovský: Jazzová nálada). Pocit osamelosti a životný pocit cudzoty vo veľkomeste, v neistom medzipriestore zažijeme pri maľbe mladej výtvarníčky Oľgy Paštékovej (Medzi II). Budovy v meste vystupujú niekedy v úlohe symbolu: pohľady na ne u predstaviteľa mladej generácie maliarov, v maľbe Juraja Kollára demonštrujú politickú moc (Prezidentský palác, Úrad vlády). Výstava predstaví aj vízie mesta, jednak od Viliama Chmela (Vízia mesta s oranžovým mesiacom), ktorá predpovedala podobu a charakter nepokojného mesta a života v ňom na hranici znesiteľnosti, jednak víziu mesta v globálnom svete s hrozbou na pomedzí nekontrolovateľnej komunikačnej technológie, totálnej spoločenskej kontroly a straty súkromného života (Michal Černušák: I see you).

Vystavujúci autori: Peter Cvik, Tomáš Džadoň, Juraj Florek, Sylva Francová (CZ), Pavla Gajdošíková (CZ), Katarína Hládeková, Martin Kochan, David Možný (CZ), Mira Podmanická, Rastislav Sedlačík, Martin Špirec, Lucia Tallová, Juraj Toman, Jaroslav Varga, Silvie Vondřejcová (CZ)
Koncepcia výstavy a kurátorky: Lucia Štrbáková, Lucia Miklošková
Výstavný projekt Panel Story je zameraný na tému hromadnej bytovej výstavby a reflexiu tohto fenoménu v súčasnom vizuálnom umení. V rámci obytnej architektúry budovanej v 70-tych až 80-tych rokoch, boli myšlienky moderny osedlané ideológiou a postupne degradovali na jednotvárne opakovanú šablónu. Išlo o racionalizované stavebníctvo v područí politického diktátu, ktoré kalkulovalo s ľudským rozmerom pod budovateľským heslom „architektúra pre všetkých“.
V rámci výstavného projektu nemáme ambíciu alternovať rolu architekta, či urbanistu a vynášať „objektívne“, či jednoznačne kritické súdy na margo kvality masovej sídliskovej výstavby. To čo nás zaujíma je skôr hľadanie obraznosti panelového sídliska cez pohľad jednotlivca, obyvateľa, užívateľa, či chodca. Vybraná vzorka výtvarných diel sa snaží poukázať na rôznorodosť autorských pohľadov, jazykov a výtvarných prístupov v uchopovaní témy do matérie umeleckého diela, kedy samotný panelák funguje ako špecifická znaková figúra.
Ak je možné o konkrétnom urbánnom priestore uvažovať v rámci dvoch diskurzov, a to v objektívnom diskurze inžiniera - urbanistu a subjektívnom diskurze spisovateľa – básnika (Olivier Mongin), pre nás sa tu smerodajným stáva práve ten druhý. Ide o charakteristický typ skúsenosti, ktorého osobitosťou je vnímanie priestoru cez jeho estetické kvality a afektívne pôsobenie. Výstavný projekt sa tak v istom zmysle stáva i sociologickou sondou, výskumom obraznosti – imageability (Kevin Lynch) panelovej krajiny, kde sa „respondentmi“ stávajú samotní výtvarníci.
Výstava je členená do dvoch voľných celkov, ktorých jediným kritériom je perspektíva pohľadu. Prvá časť výstavy predstavuje pohľad do exteriéru panelového sídliska, druhá je rezom cez panelovú stenu a ponúka pohľad dovnútra. V prvej časti narábajú autori s panelovou architektúrou ako so špecifickým znakom, symbolom viažucim sa jednak na totalitnú politiku bývalého režimu, ktorý si dnes už buduje vlastný program, v druhom ohľade ako s priestorom typickej vizuálnej poetiky uniformného, až anonymného výrazu. Reflexia problematiky sídliska však sprítomňuje i myšlienku akéhosi nového folklóru s prímesou nostalgie.
Napriek tomu, že sú panelové domy nositeľmi celého súboru vážnych problémov, naďalej zostávajú domovom väčšiny mestskej populácie. Druhá časť výstavy preto otvára pohľad do útrob paneláku, zameriava sa na individualizovaný bytový priestor a je akousi antitézou k prvej časti. Ide tu o napĺňanie typizovanej architektúry atypmi ľudských charakterov, sociálnymi vzťahmi (rodinnými, susedskými ai.) a intímnymi mikropriestormi súkromia domova. V dielach sa do pôdorysných daností bytu vpisuje ľudský prvok. Je tu čitateľný proces, akým človek vypĺňa a formuje prázdny priestor a vtláča doňho svoju podobu, predstavy, či okolnosti vlastného života.
Rozdelenie výstavy prirodzene otvára opozície ako; vonkajšie a vnútorné, uniformné a rôznorodé, anonymné a osobné, verejné a súkromné, pričom pre komplexnejšie pochopenie problematiky sídliska nie je dôležité vymedzovať protiklady, ale naopak, uvažovať na hranici koexistencie týchto kategórii.

Autor projektu a manažér: Jan Kukal
Pozvánka na výstavu v DPF
Secessio – latinsky znamená oddeliť. Secesní umelci sa chceli dištancovať od konzervatívneho akademického umenia a historizmu. Secesia je medzinárodný výtvarný sloh, ktorý na konci 19. a začiatkom 20. storočia ovládol nielen maľbu, sochárstvo, architektúru, umelecké remeslo, ale dokonca ovplyvnil životný štýl tej doby. V rôznych krajinách Európy mal rozličné názvy. Modern style v Anglicku, Art Nouveau vo Francúzsku, Jugendstil v Nemecku, Wiener secession v Rakúsku a výrazne zasiahol do umenia v USA. Doba secesie mala významný vplyv na tvorbu umelcov v Čechách a na Slovensku. Predstavíme obrazy Františka Kupku, Jana Preislera, ktorého triptych Jaro je najznámejšou českou maľbou. Nebudú chýbať ani vrcholné plátna Joža Uprku, Emila Orlíka, Bohumila Kubištu a ďalších.

Secese je mezinárodní výtvarný sloh, který na konci 19. a začátkem 20. století ovládl nejen malbu, sochařství, architekturu a umělecká řemesla, ale dokonce i životní styl.
Secesio latinsky znamená oddělit. Secesní umělci se chtěli distancovat od konzervativního akademického umění a historizmu.
Secesní linka je plynule se vlnící křivka, která v divákovi vyvolává dojem nenásilného pohybu na ploše. Jednotvárnost je vyrovnána barevností. Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost a záliba v neobyčejných barvách. Secese odmítla pravidlo rovné čáry a pravého úhlu. Dávala přednost zakřivené vlnovce, která vyvolává pocit vzdušné lehkosti a půvabu.Secesní umělci se inspirovali ořevážně elegantními tvary květin a ženského těla.
Secese měla v různých zemích Evropy rozličné názvy - Modern style v Anglii, Art Nouveau ve Francii a v Belgii, Jugendstil v Německu, Wiener Secession v Rakousku,Modernismo ve Španělsku, Liberty v Itálii. Měla také významný vliv na tvorbu umělců v Čechách a na Slovensku
Je zajímavé, že rodák z moravských Ivančic Alfons Mucha dobyl nejen Paříž, ale i New York, kde jej v roce 1904 vítalo sto tisíc nadšenců. Zvláštní vydání New York Times oslavovalo jeho příjezd. Pro jeho osobitou tvorbu se vžilo označení Mucha styl.
Alfons Mucha a František Kupka jsou nejslavnější čeští výtvarní umělci. Oba vytvořili svá nejvýznamnější díla v Paříži. Mucha se však na rozdíl od Kupky často vracel do Čech. Na naší výstavě prezentujeme jeho vrcholná díla nejen z pařížského období, ale i ta, která vytvořil za pobytu v USA a v Čechách.
Ladislav Mednyánszky a František Kupka mají spolu výstavní premiéru v jedné síni. Výjimečné Mednyánszkého dílo je možné hodnotit pouze v kontextu vrcholného evropského malířstva. Vizionář, košický rodák Anton Jasusch a oblíbený malíř Slovenska, Martin Benka, prezentují svá ranná díla vytvořena před rokem 1920, která byla ovlivněná secesí. Vrcholným obrazem secesní figurální malby je triptych Jana Preislera Jaro. Autor ho s velkým úspěchem představil v pražském Mánesu v roce 1900.Velmi dobře je zastoupen také Joža Úprka rozmerným plátnem Rej dětí, které patřil k nejcennějším obrazem tohoto moravského rodáka, který žil dlouhá léta na Slovensku v zámečku nedalok Ilavy.
Tato výstava v Galerii města Bratislavy je zaměřená na obrazy, kresby, barevné litografie a sochy které se nám podařilo zapůjčit s velkými obtížemi.
V roce 2014 plánujeme pokračování s názvem Legendy světové secese. Představíme plakáty Gustava Klimta, Toulouse-Lautreca a samozřejmě Alfonse Muchy.
Mucha se vrátí. Slovensko měl rád, často pobýval v Piešťanech a přízeň svých obdivovatelů si opravdu zaslouží.

Alfons Mucha
Rok 1879 sehrál významnou roli v životě devatenáctiletého Alfonse Muchy. Po neúspěšném pokusu o přijetí na pražskou Akademii odešel do Vídně k renomované firmě, která vyráběla divadelní dekorace. Po ztrátě místa ve Vídni, přešel do služeb hraběte Karl Khuena, pro kterého úspěšně vyzdobil zámky Emmahof a Gandegg v Rakousku. Hrabě nadšený jeho prací ho poslal v roce 1885 na Akademii do Mnichova. V roce 1887 stále podporován štědrým mecenášem odešel na studia do Paříže. Byl to správny krok, protože Paříž mu později umožnila stát se světově proslulým umělcem. Nic však nedostal na zlatém podnosu. V roce 1889 ho hrabě Khuen přestal podporovat a Mucha byl odkázán postarat se o své živobytí sám. Moc nechybělo, aby v obrovské pařížské konkurenci zapadl jako desítky jiných dobrých umělců. Začal jako ilustrátor a to mu stačilo sotva na holé živobytí. V té době se kamarádil s Paulem Gauguinem, kterému se nevedlo o mnoho lépe. Všechno se změnilo velice dramaticky 1. ledna 1895. Paříž byla šokována výlepenými plakáty Sarah Bernhardtové, slavné herečky, pro divadelní představení „Gismonda“. Tento plakát zahájil éru „stylu Mucha“, který dominoval po více než dvě desítky let. Mucha dostal zakázku úplně náhodou. Tiskárna Lemercier potřebovala pro novoroční premiéru výše uvedené hry novou reklamní litografii. Nikdo z jeho renomovaných kolegů nebyl o vánočních svátcích 1894 v Paříži a tak dostal zakázku neznámý Mucha. Na tuto práci měl zoufale málo času. Jeho plakát byl takovou inovací, že se ho tiskárna obávala Sarah Bernhardtové vůbec ukázat. Ta však byla nadšená a okouzlená Paříž byla stejného názoru. Sarah objednala další plakáty a otevřela Muchovi dveře mezi pařížskou smetánku. Další zakázky se jenom hrnuli a Mucha nerad někoho zarmoutil a vyhověl. Vánoce roku 1894 a “Gismonda“ byly osudové pro slavného umělce. Je to jenom důkaz toho, že štěstí se přikloní vždy k těm, kteří umějí a kromě nezbytného talentu jsou pilní, ctižádostiví a pracovití.

Kurátor: Roman Popelár
Petr Malina (*1976, Praha) patrí k dôležitým predstaviteľom aktuálnej českej maľby. V rokoch 1994 – 2001 študoval na Akademii výtvarných umění v Prahe v ateliéri prof. Jiřího Sopka a v Štúdiu vizuálnej komunikácie Jiřího Davida. Absolvoval stáže na Staatsliche Akademie der bildende Künste v Karlsruhe (1998, prof. van Dülmen) a na Middlesex University v Londýne (2000).
Obrazy charakterizujú pokojné nekonfliktné námety, idylka, statickosť výjavov. Tematicky a výrazovo hutná a koncentrovaná tvorba sa odvoláva na autorove maliarske vzory zo svetovej výtvarnej scény: Edwarda Hoppera (1882 – 1967), Alexa Katza (1927), Luc Tuymansa (1958) a ďalších. Výrazne členené farebné plochy, výjavy krajiny, galerijné priestory, štylizované portréty, autoportréty, idylické momentky – to je stručný výpočet námetov. Popredný český výtvarný kritik Petr Vaňous o jeho tvorbe napísal: „Obrazy jsou přehledné, jasné a čisté. Autor je pozorovatelem, který za svými náměty cestuje. Medzi námět a obraz vstupuje prvek času, který v důsledku funguje jako prostředek distance od zobrazovaného.”¹ Jan H. Vitvar k čistote maliarskeho prejavu dodáva: „Obrazy Petra Maliny jsou až příliš atraktivní na to, aby kvůli tomu neměl jejich autor v určité části české výtvarné scény problém. Na první pohled ničím neznepokojují, neprovokují, dá se před nimi klidne meditovat a obdivovat zručnost jejich tvůrce.“